Každý motiv či použitá barva májí svou symboliku. Červená je barvou krve a značí válku a odvahu, černá je určena smrti a temným silám, bílá naopak duševní rovnováze, míru a lidským bytostem. Sňatku je případně přisuzována barva žlutá. Zatímco u nás o životní úrovni rodiny zpravidla vypovídá značka parkujícího vozu před domem, zde je to množství a kvalita zavěšených buvolích rohů na čelní fasádě.

Torajanští staví svá obydlí podle přísných pravidel. Vesnice tvoří dlouhé řady tradičních tongkonanů orientovaných od severu k jihu. To symbolizuje hranici mezi životem a smrtí. Vchod musí být na severní straně, odkud přišli předci. Tradiční tongkonan má vždy devět oken. Tři vpředu jsou nejdůležitější. Ty je nutné brzo po ránu otevřít, neboť jimi vstupují do domu dobré věci. Naopak po obědě, kdy by jimi mohly ohrozit jejich obyvatele věci špatné, se zavírají.

Prostor mezi mohutnými pilíři, které dům podpírají, je vyhrazen domácím zvířatům. Starší žena mne vybízí, abych ji následoval do jejího domu. Po schodech stoupáme ke vchodu v prvním patře. Mé obavy se naplnily, stařena mne potřebovala odlákat z dosahu ostatních vesničanů a snaží se mi prodat nějaký suvenýr. Využívám příležitosti, abych se po domě trochu porozhlédl. Svým mohutným vzhledem stavení klame. Pod masivní bambusovou střechou je mnohem méně místa, než se zdá při pohledu zvenčí. Dřevěné stěny se spoustou škvír rozdělují hlavní obytný prostor do tří jednoduchých tmavých pokojů. Podlahu pokrývá linoleum. Není tu téměř žádný nábytek. V ložnici jsou pouze matrace a na stěnách několik fotografií. Vedle skupinových snímků rodiny a fotografie syna na studiích i výstřižek z časopisu s portrétem papeže Jana Pavla II. Jedno překvapení tu ale na mne čeká – na stolečku v rohu místnosti stojí televize ….

Tradiční tongkonan pro Torajany představuje sídlo rodiny, které vybudovali předci a kde se narodili jejich děti a vnoučata. Je srdcem a symbolem jednoty a identity, kde probíhají důležitá projednávání a rozhodnutí. Je místem náboženských a rodinných slavností a obřadů, která svedou dohromady zatoulané členy rodiny i s těch nevzdálenějších měst a ostrovů. Proto když dojde k opravě nebo vybudování nového tongkonanu, je každý příslušník rodiny morálně zavázán finančním příspěvkem a poté účastí na slavnostním zasvěcení nového domu. Jsou-li při něm obětována pouze prasata, nazývá se tento obřad mangrara babua, obětují-li se i buvoli, říká se mu murok. Tyto slavnosti však trvají pouze jeden den a co do velkoleposti se nedají srovnávat s torajanským pohřbem.

POHŘEBNÍ OBŘAD - TOMATE

Úzká pěšina mezi bambusovými staveními mě přivedla na malé prostranství. Po obvodu stojící provizorní přístřešky tu vyrostly pouze pro potřebu tomate neboli pohřbu. Všechny jsou potaženy červenou látkou. Jsou zde ubytováni pozvaní hosté, probíhá tu hostina. Jak se sluší a patří, předávám pár drobných darů vdově – několika krabiček cigaret a sladkosti pro přítomné děti. Ujímá se mě jeden z organizátorů a usazuje mě na kryté tribuně. Nic není ponecháno náhodě. Přestože pohřební slavnosti probíhají nejčastěji od června do září, tedy v období sucha, kdy není tolik práce na polích, deštivé přeháňky jsou v hornaté krajině na denním pořádku.

Dokončení příští sobotu...