Ať mi nikdo netvrdí, že neexistuje něco mezi nebem a zemí. Nějaká energie, která nás propojuje s blízkými a světem kolem nás, kdy pouhou myšlenkou posuneme věci kupředu, dáme do pohybu. Něco tady musí být, jinak by se podobné věci nemohly stát. Posuďte sami…
Sedím vám takhle první listopadovou sobotu ve svém křesle, popíjím víno (v tuto roční dobu už červené) a čtu knihu „Hovoří k vám kapitán“. Létání, letadla a vše kolem mě od malička baví - chtěl jsem být dopravním pilotem ale nějak se to bohužel zvrtlo - a když jsem zahlédl ve výloze tuto knižní novinku, neváhal jsem ani vteřinu. Mimochodem, kniha je natolik čtivá, že mne naprosto pohltila a přečetl jsem ji za dva dny. Podobně jako knihu od Jana Čecha "Droga zvaná letadla", Josefa Lehanky "Na křídlech ČSA" a spoustu dalších. Ale to jsem malinko odbočil...
Ve čtení mě vyrušil telefon. Ozvala se uchu lahodící slovenština: „Dobrý deň pán Rodinger, chcel som sa opýtať, či robíte aj individuálne fotografické kurzy. Pozeral som na vaše webovky a vaša práca sa mi veľmi páči.“ Poděkoval jsem za ocenění mé práce a potvrdil, že dělám i individuální kurzy, a že je o ně mimochodem stále větší zájem.
„So mnou to bude iba malinko zložitejšie,“ pokračuje mužský hlas, „som dopravný pilot a väčšinu času som v zahraničí, momentálne bývam v Turecku. Covid našej profesii silne zasiahol a ...“ Skáču mu do řeči – to je můj nešvar, kterého se ne a ne zbavit - a říkám, že nemusí zacházet do podrobností, protože právě čtu kapitolu v knize, ve které kapitán letadla popisuje svůj poslední let Airbusem A380 z Paříže do Soulu a následný ne zcela gentlemanský vyhazov z Korean Air, odůvodněný pandemií covidu. „To bude kniha od Davida Hecla, nie? Davida poznám, keď budete chcieť, môžem vám ju nechať podpísať...“
Dva dny na to se blížím po D1 ku Praze a periferně zahlédnu cosi povědomého. Vedle mě jede kamion s obřím Bořkem Slezáčkem na plachtě. To je přece moje fotka! Bořka jsem fotil pro Grafické studio Vlado. Rok jsem o Vladovi neslyšel, naposledy mi poslal v prosinci 2020 péefko a osobně jsme se viděli při focení této kampaně pro Sellier & Bellot v květnu téhož roku. Stačím si udělat telefonem fotku na památku. "Co asi dělá, ozve se ještě někdy, uděláme spolu ještě někdy něco zajímavého?" napadlo mě. A ejhle, odpoledne mám v poště od Vlada email...
Poptávku na kalkulaci od klientky, která se dvakrát, třikrát do roka ozve se zakázkou, jsem dostal emailem tuto středu. A věřte, nevěřte, den poté, co jsem jel po nábřeží kolem agentury, ve které je zaměstnána, a hlavou mi v tu chvíli problesklo, že by bylo fajn, kdyby se zase brzo ozvala.
A včera mi opět zvoní telefon. Koukám, neznámé číslo: „Rodinger, prosím, “ odpovím podezíravým tónem, který neskrývá obavu, zda se nejedná o další s řady nabídek o výhodnou finanční investici. „Ahoj, tady Jirka Od...., pamatuješ si na mě?“ Samozřejmě, že pamatuji - i když už to bude bez jednoho roku čtyřicet let. Jednou jsme se pak vlastně ještě potkali. Dařilo se mu dobře, prý má firmu (tuším, že s Italy?) na kolečka k židlím a nábytku někde u Brandýsa. A zda bych mu nenafotil katalog. Už ani vlastně nevím, proč to nedopadlo a nic se tehdy nefotilo. Neuvěřitelné! Vzpomněl jsem si na parťáka z vojny - četaře absolventa, který spal rok na "bidle" nade mnou - zrovna v sobotu, když jsem si kupoval v Bauhausu kolečka pod stolek. "Jestlipak má Jirka ještě tu firmu na kolečka, škoda, že na něj nemám telefon," řekl jsem si v duchu a tím to haslo. On si dal na rozdíl ode mě evidentně tu práci a telefon si na mě vyhledal. Koneckonců, dnes člověk nemusí být elitní detektiv, aby číslo zjistil do několika málo vteřin. Tentokrát se to fotografování netýkalo ani okrajově. Nechtěl nic důležitého, vlastně se jenom zeptat, zda bych mu nepůjčil nějaké peníze…
