Silnice vinoucí se zemědělskou krajinou podél západního pobřeží, zůstala za mnou. Směřuji do vnitrozemí Sulawesi – jednoho z indonéských ostrovů. Nádherná údolí a dech vyrážející úbočí hor, třpytivé kupole minaretů vystřídaly kostelní zvonice. Tu a tam se v bujných zelených roklinách mezi terasovými políčky začínají vynořovat typické střechy. Podvečerní slunce jim dává zlatavý nádech. Do Toraje jsem dorazil právě v období pohřbů.

U řeky několik malých děti dopřává po horkém dni osvěžení obrovitým buvolům. Opodál si další kopou do míče z ratanových prutů a ty nejmenší kutálí obruče ze starých bicyklových plášťů. Ve vesnici na zápraží domu skupinka mužů diskutuje o poslední sklizní a nechává kolovat bambusovou rouru s pěnivým palmovým vínem. Dalo by se říci idylický čas. Ač to bude znít morbidně, je tomu skutečně tak. Příslušníci rodin se právě sjíždějí z celé Indonésie domů, aby za své těžce nabyté úspory uctili a pochovali své předky.

KŘESŤANSTVÍ ZAKÁZALO LOV LEBEK

Těžko byste hledali etnikum, které je opředeno tolika mýty a legendami. Považte sami. Kdekdo vás zde bude s naprostou vážnou tváří přesvědčovat o mimozemském původu jeho předků. Kamenné schodiště, po kterém na zem sestoupili, vám ale již ukázat nemůže. Zboural ho prý sám stvořitel Puang Matua, který se na lidi rozhněval, neboť porušovali jeho zákony. Podle jiné verze připluli tito bývalí námořníci do vnitrozemí na lodích po řece Sa´dan, prchajíce před vlnou islámu. Aby si uchovali možnost návratu, použili své lodě jako příbytky. Tomuto tvrzení by nasvědčoval tvar originálních domů. Korunu všemu ale nasadí další Torajan, který vás bude přesvědčovat, že střechy těchto domů mají připomínat nikoli čluny, ale buvolí rohy, symbol zdejšího kraje.

Možná je jakési mlžení a odstup Torajanům vlastní. Vždyť i kontaktům s vyspělou západní civilizací se dokázali úspěšně vyhýbat až do roku 1905. Okolními kmeny navíc byli odjakživa pokládáni za proslulé bojovníky, mistrně ovládající své smrtící foukačky. To potvrzují i dva roky trvající boje, po které jejich opevněné vesnice vysoko na kopcích dokázaly odolávat útokům Holanďanů. S nástupem nových panovníků proniklo do země křesťanství, které zakazovalo doposud běžné praktiky a rituály, jako lidské oběti či lov lebek. Náš krajan dr. Cicvárek, který navštívil ostrov Sulawesi - tehdy ještě na mapách uváděný jako Celebes – krátce poté, si do svého deníku poznamenal: „Místní obyvatelé ještě někdy někomu uříznou hlavu pro štěstí jako Dajakové, ale jsou při tom méně ceremoniální a odbudou to tišeji, když ji přinesou.“ Že by toto počínání bylo vysvětlením původu slova toraya, neboli „lidé šlechetného srdce“? Anebo budeme spíše věřit překladu Tanah Toraja, které místní často zkracují na pouhé Tator, jako „území lidí z vnitrozemí“?

Co do počtu obyvatel je toto etnikum srovnatelné s Brnem, obývá ale plochu patnáctkrát větší. Přesto moderní doba zavála Torajany nejen do hlavního města ostrova Ujung Pandang (Makasar), ale do všech koutů Indonésie. Rodinné vazby se jí však zpřetrhat nepodařilo. Pobudete-li chvíli v torajanské vesnici a zúčastníte se některého obřadu či rituálu, snadno poznáte, že tradiční víra aluk je stále živá.

DOMY - TONGKONAN

V hlubokých údolí a mezi strmými kopci připomínají čluny v rozbouřeném zeleném oceánu. Jejich siluety s obrovskými protáhlými střechami jsou perličkou krajiny. Originální torajanská stavení na kuřecích nožkách, zvaná tongkonany, jako by je zde zanechal filmový štáb po natáčení pohádky. Bohatě vyřezávaná a malovaná průčelí pod vysoko zdviženými štíty zdobí stylizovaní kohouti, koně či ptáci. Nic však u torajanů není věcí náhody.

 Pokračování příští sobotu...