Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a napjatě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „No bout, no bout, mejby tomorou“

Spojení s pevninou bylo kvůli silnému větru a vysokým vlnám již několikátý den přerušeno. Před kanceláří dopravní společnosti se jako v předešlé dny srotil dav netrpělivých lidé ze všech koutů světa. Situace začínala být pro mnohé návštěvníky ostrova Ko Tao napjatá. I mně zítra odlétá letadlo. A to mě ještě čeká noční cesta vlakem z Chumphonu do Bangkoku.

Jako kouzelný dědeček se ke mně v davu přitočil pouliční prodavač jízdenek. Ukazoval prstem směrem k molu a ubezpečoval mne, že „hajspít bout“ to zvládne a dnes skutečně vypluje. Dlouho jsem neváhal, hodil počáteční nedůvěru za hlavu a směnil pětisetbahtovou bankovku za umaštěný kus papírku, připomínající lístek do kina z období němého filmu.

10.02 hod. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny. Přístav znám už nazpaměť a navíc mám stále ještě pochybnosti o pravosti jízdenky. Jdu se proto raději rovnou nalodit. Přicházím právě včas a obsazuji poslední volné místo přímo vedle prosklené kabiny kormidelníka. V tuto chvíli ještě netuším, jak výhodné je sedět uprostřed lodi. Doufám, že když je teď plná, nic nám nebrání vyplout. Po molu však přicházejí stále další a další lidé. Plavčíci s naprostou samozřejmostí odebírají jejich zavazadla a cpou je kamsi do podpalubí. Nervozita na palubě vzrůstá úměrně počtu cestujících. Mladý francouzský pár vedle mne naivně křičí: „Bout is fúl, bout is fúl.“ Jeho slova se mísí s jadrným anglickým „fack jú“, kterým prokládá svou mateřštinu trojice švédských pubescentů. S cigaretami v koutcích úst nakonec protestně opouští plavidlo a dožaduje se vrácení peněz. Kapitán v předstíraném klidu řídí nakládání dalších zavazadel a usazuje příchozí na podlahu. Sám pro sebe, či snad pro Francouze drmolí cosi o tom, že se plaví po moři již deset let a ví, kolik tato loď uveze. Během krátké doby není už kam šlápnout. Když už se atmosféra stává neúnosnou a nemá daleko k povstání na lodi Bounty, dává kapitán pokyn plavčíkovi k odvázání člunu. Hrdí Švédové na poslední chvíli naskakují zpět.

10.52 hod. Z batohu vytahuji svůj Nikon FM2, věším si ho na krk a na památku si fotografuji lidmi přecpanou palubu. Opouštíme poklidné vody zálivu a vyrážíme na širé moře. Třímotorový člun okamžitě nabírá vysokou rychlost. Naposledy se mi naskýtá pohled na opálené a sebevědomé tváře turistů. Pohledem přes rameno registruji v dálce na vlnách velké „bílé čepice“.

11.02 hod. Narážíme v plné rychlosti čelně na první velké vlny. Člun chvílemi létá vzduchem a vrtule ve vysokých otáčkách kvílí naprázdno. Do vody tak padá z několikametrové výšky. Před každým tvrdým dopadem se snažím vzepřením rukou ulevit trpící páteři. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se při těchto nárazech trup rozlomil.

11.12 hod. Abych přišel na jiné myšlenky, pokouším se vyfotografovat kapitána. Zaujal mě jeho nepřehlédnutelný zlatý řetěz na krku, jehož oka nebyla o nic tenčí než můj malíček. Napadá mne při tom, že díky jeho váze by z nás šel ke dnu asi jako první. Francouz mé počínání komentuje slovy, že je to „pikčr fór polís in Chumphon,“ Kapitán ho navzdory řevu motorů zřejmě slyší a poznámku odbývá jen úšklebkem. Po chvíli však něco říká kormidelníkovi. Ten stáčí loď více doleva a snaží se najíždět na pěnící hřbety vln více z boku. Postarší Thajka zalezla pod lavici a objímá lýtko překvapené bělošky, sedící nad ní.

11.19 hod. O co méně teď loď skáče, o to více se začíná houpat. Poznávají to zejména cestující na obou koncích lodě. Navíc jde s každou vlnou přes palubu spousta vody a tak se poslední zoufalci snaží vměstnat pod přístřešek doprostřed lodi. Německy hovořící muž, kterého podle nápisu na triku tipuji na potápěče, si měří puls na levé ruce. Ještě aby ho tak ranila mrtvice. První cestující na přídi začínají zvracet.

11.21 hod. Zjišťuji, že fotografování odvádí mé myšlenky jinam. Zaháním tím vzpomínky na článek o námořních katastrofách, který jsem četl v letadle. Psalo se v něm, že za posledních deset let se potopilo vlivem silného větru a velkých vln přes pět set velkých námořních lodí. Na neštěstích měli nezřídka svůj podíl neschopní a hazardující kapitáni. Znovu si pátravě prohlížím našeho lodivoda a snažím se ho zařadit. Malé lodě možná ani nikdo nepočítá. Nelze mu každopádně upřít klid.

11.35 hod. Japonec v modrém triku již delší dobu svírá ruce v pěst takovým způsobem, že mu celé úplně zbělaly. Navíc téměř nepřetržitě zívá. Kapitán hodil do klubka lidí hrst pytlíků, neboť zvrací již téměř polovina cestujících. Není na mě nitka suchá. Co je ale horší, že se zřejmě dostala vody i někam do mé efemdvojky, protože přestal fungovat expozimetr. To by mi zas až tak nevadilo, s plně mechanickou zrcadlovkou mohu fotit i bez něj, expozici odhadnu. Hlavně aby mi nenavlhnul diapozitivní film, na kterém zbývalo ještě pár políček. 

11.44 hod. Vlny jsou stále hrozivější. Na základě zmiňovaného článku odhaduji sílu větru na šest stupňů Beaufortovy stupnice. Podle onoho článku prý zvládne dobrý kapitán na větší lodi bouři o síle větru do 9. stupně. Slunce se chvílemi schovává za mraky. Plavčík začíná pod hromadou zavazadel v podpalubí hledat plovací vesty a rozhazuje je po palubě jako travní semeno. Ani výraz kapitána, hledícího upřeně na moře před námi, nevěstí nic dobrého a na klidu nepřidá. Kormidelník s krvavým bělmem je absolutně koncentrovaný. Občas spolu jen něco krátce prohodí, aniž by pustil oči z moře před námi. Zřejmě zvažují návrat na ostrov. Na kost mokří se třeseme zimou. Nebo je to strach?

11.47 hod. Japonec se náhle postavil na lavici a zvrací přes palubu. Vítr však nese zvratky zpátky na loď a její osádku. Člověk, který mi svou tváří a postavou při naloďování připomínal akčního hrdinu Dolpha Lundgrena, mu mlčky podává jeden z posledních igelitových pytlíků. Když se ho však Japonec snaží hodit přes palubu, vrací se pytlík i s obsahem zpátky na loď a skropí všechny v okolí. Nikdo nekleje, všichni už jen odevzdaně hledí do podlahy.

12.32 hod. Přistihuji se, jak koukám na hodinky několikrát za minutu. Touto dobou jsme měli už přistávat. Z ostrova na pevninu je to jenom něco málo přes sedmdesát kilometrů. Zřejmě jsme opustili severozápadní směr a míříme nejkratší cestou na pevninu, která je západně od ostrova.

12.35 hod. Japonec už přestal zvracet a zhroutil se kamarádovi do klína. Lidé z různých koutů světa, kteří se předtím ani neznali, se teď vzájemně objímají a dodávají si tak odvahy. „Lundgren“, který nastupoval na loď bezpečně sám, teď utěšuje na podlaze mladou blondýnku. Zjevně však bez vedlejších úmyslů. Ze sebevědomých švédských výrostků jsou jen třesoucí se děti.

13.06 hod. Již poněkolikáté se snažím stoupnout si na lavici, abych viděl malým průzorem dopředu. Obloha je již zcela zatažená a viditelnost kvůli vodní tříšti mizerná. Stále země v nedohlednu, dávám vrtěním hlavy na vědomí tázavým pohledům Francouzů.

13.24 hod. Na lodi zavládlo nadšení. Někdo zahlédl pevninu. Zpráva se šíří rychlostí blesku. Thajka vylezla zpod lavice a při pohledu na vzdálený pruh země sepjala ruce. Zřejmě děkuje svému bohu.

13.58 hod. Radost byla bohužel předčasná. Byl to jen malý ostrov. Ale i tak je nálada o něco veselejší. Navíc jsme zahlédli rybářskou loď. Naděje!

14.16 hod. Tentokrát se už nemýlíme. Je to skutečně pevnina. Všichni stojí a upřeně hledí na tmavý pruh, jasně oddělující moře a nebe. Někteří dokonce slzí. Tak nějak jsem si vždy představoval atmosféru na Pintě, když se ze strážního koše po více než dvouměsíční plavbě ozvalo: „Země na obzoru!“ Mladá Thajka objímá vysokou Evropanku a cosi jí šeptá do ucha. Dělám poslední snímek na filmu. Je to div, že fotoaparát ještě vůbec funguje.

14.47 hod. Někteří sedí zdecimovaní na molu a nechávají zklidnit žaludek. Jiní naopak rychle opouštějí loď i přístav. Dostal se ke mně i můj batoh ze kterého jsem vyndal ručník a snažím se osušit fotoaparát. Usmívám se na lidi kolem. Stejně jako ostatní jsem rád, že pro mne tyto nejdelší čtyři hodiny mého života skončily šťastně. Jen mne mrzí, že nemohu zachytit okamžik, kdy Francouz pokládá kapitánovi ruku na rameno a s úsměvem mu skládá poklonu: „Gůd kaptajn, ekcelent kaptajn!“ Nemám už film…

Tento článek jsem napsal jako hlubokou poklonu a poděkování výrobci Nippon Kogaku (dnes Nikon Corporation) a jejich inženýrům. Fotoaparát Nikon FM2 jsem si pořídil v bazaru U Pazdery jako záložní foťák na dvouměsíční expedici na Aljašku, kde se mnou prošel cestu zlatokopů z Dyea až do Dawson City a absolvoval i fotografování v divokých peřejích ledovcové řeky Tatshenshini. A pak následovaly další kouty světa. Navzdory výše uvedenému zaplavení vlnami Thajského zálivu i tomu, že mi v Kostarice spadl při výstupu z lodě do moře, funguje na podtrženou jedničku. Občas ho beru s posvátnou úctou do rukou a z nostalgie si s ním zafotím. Neznám spolehlivější foťák a větší držák! Koneckonců se vyráběl od roku 1982 neuvěřitelných 19 let...